Andrej Gono, CEO: Nahradí AI lidi? O limitech algoritmů a lidském rozhodování

Umělá inteligence dnes dokáže analyzovat obrovské množství dat, hledat vzorce a navrhovat řešení rychleji než člověk. Stále častěji se proto objevuje otázka, zda dokáže lidské rozhodování nahradit. Praxe ale ukazuje, že i tam, kde AI výrazně pomáhá, zůstává odpovědnost – a konečné rozhodnutí – na lidech.

Téma umělé inteligence dnes v GRiTu řešíme v rámci firemních procesů. AI se stává součástí nástrojů, které firmy používají každý den – mimo jiné i v oblasti zpracování přijatých faktur, kde ji nově využívá také iNVOiCE FLOW.

Tímto tématem se také dlouhodobě zabývá Andrej Gono, zakladatel startupu Citymind. Ve své práci propojuje vývoj umělé inteligence, její praktické nasazení a akademický výzkum.

V Citymind se zaměřují na změnu způsobu, jakým fungují podniky, instituce a obce díky umělé inteligenci. Jejich cílem je zpřístupnit pokročilé AI technologie tak, aby byly srozumitelné, intuitivní a použitelné napříč různými sektory – od veřejné správy přes univerzity až po firmy.

Namísto experimentování s technologiemi navrhují chytrá AI řešení, která zjednodušují komunikaci, automatizují rutinní činnosti a dávají organizacím lepší přehled nad daty a procesy.

Vedle vedení firmy studuje Andrej doktorát na Mendelově univerzitě v Brně, kde se věnuje umělé inteligenci, a spolupracuje na výzkumu a výuce v oblasti digitalizace. Díky tomu má přímý kontakt s tím, jak se AI vyvíjí v akademickém prostředí a zároveň s tím, kde její možnosti v praxi narážejí na limity.

AI pomáhá strukturovat možnosti. Rozhodnutí ale nedělá

„V jednu chvíli mám klidně sto různých možností, jak firmu dál směřovat,“ popisuje Andrej Gono vlastní zkušenost z podnikání. „Můžu expandovat do Polska, Rakouska nebo Německa. Můžu zůstat jen v Česku. Můžu jít cestou levného řešení, nebo se snažit výrazně diferencovat.“

Právě v takových situacích dokáže být umělá inteligence velmi užitečná. Umí tyto možnosti pojmenovat, rozebrat jejich výhody a rizika, porovnat je z hlediska dat. „Může mi říct, že existuje pět variant, které dávají ekonomicky smysl, jen každá vede jiným směrem.“ Tím ale její role končí. „To finální rozhodnutí – a hlavně odpovědnost za něj – zůstává na mně,“ říká. Algoritmus může ukázat cestu, která vychází nejlépe v číslech, ale nedokáže zohlednit osobní hodnoty, dlouhodobé vztahy nebo hranice, které si člověk nastavuje.

„AI mi klidně může doporučit expanzi do Číny, protože tam vychází největší potenciál zisku. Jenže já se můžu rozhodnout, že touto cestou jít nechci. A to je něco, co algoritmus nikdy plně nenahradí.“

Nástroj, který počítá – ne autorita, která rozhoduje

Podle Andreje Gona je zásadní chápat umělou inteligenci jako nástroj, nikoli jako autoritu. „Často ji přirovnávám ke kalkulačce. Spočítá vám čísla správně a rychle. Ale nerozhodne za vás, jestli ten výsledek použijete a jak.“ Rozhodování totiž není čistě racionální proces. Vstupuje do něj intuice, zkušenost, odpovědnost vůči lidem kolem sebe i osobní hodnoty. „Člověk se často rozhoduje i iracionálně. A právě tahle kombinace je podle mě nenahraditelná.“

Snahy stavět AI do role náhrady lidského úsudku proto považuje za slepou uličku. Smysluplně navržený systém má člověku pomáhat orientovat se v možnostech, ne převzít kontrolu nad rozhodnutím.

Kde jsou limity umělé inteligence?

Jedním z míst, kde se limity umělé inteligence projevují nejvíc, je situace, kdy se člověk vědomě rozhodne něco neudělat, přestože by to dávalo smysl z hlediska dat nebo ekonomiky.

„Může existovat rozhodnutí, které je z pohledu firmy optimální, ale já vím, že ho udělat nechci, protože by mi rozbilo vztahy nebo šlo proti mým hodnotám,“ říká Gono. Takový kontext podle něj nelze do algoritmu jednoduše přenést. „Naše životní situace je extrémně komplexní. Ovlivňuje ji minulost, kultura, vztahy, osobní odpovědnost. To všechno do modelu prostě nedostanete.“  

Sám to ilustruje přirovnáním k osobním rozhodnutím: AI může pomoci ujasnit si pro a proti, ale rozhodnutí samotné zůstává vždy na člověku. Ne proto, že by umělá inteligence nebyla dostatečně schopná, ale proto, že lidské rozhodování vychází z kombinace zkušeností, hodnot a osobního kontextu, který nelze plně popsat ani převést do dat.

I proto se objevují snahy hledat úplně jiné cesty. Andrej Gono v této souvislosti zmiňuje například pokusy Elona Muska o propojení umělé inteligence přímo s lidským mozkem prostřednictvím neurologických receptorů v mozku.

„Teoreticky by tím AI mohla získávat mnohem hlubší kontext – přímo z lidského myšlení a emocí,“ říká. Zároveň ale dodává, že jde zatím spíš o vzdálenou vizi.

Pohled člověka, který stojí mezi výzkumem a praxí

To, že Andrej Gono tyto hranice tak důsledně zdůrazňuje, souvisí i s jeho působením v akademickém prostředí. Jako doktorand na Mendelově univerzitě v Brně se věnuje umělé inteligenci z výzkumného pohledu a současně se podílí na výuce a výzkumu v oblasti digitalizace.

Díky tomu vidí rozdíl mezi tím, co je teoreticky možné, a tím, co je dlouhodobě udržitelné v reálných systémech. A zároveň sleduje, jak snadno může dojít ke ztrátě kritického myšlení.

„Vidím to třeba u studentů. Nechávají si generovat i e-maily, které by zvládli sami. Používají AI zbytečně a často nekontrolují výstupy,“ popisuje. Podobné chování pozoruje i u programování, kde lidé bez ověření přebírají výsledky algoritmu. „Důležité je neztratit schopnost přemýšlet, rozhodovat se a nést odpovědnost. Každý si tu hranici musí nastavit sám.“

Role lidí se nemění – zpřesňuje se

Podle Andreje Gona automatizace neznamená konec lidské role, ale její posun. Technické dovednosti mohou být částečně nahrazeny, význam lidského úsudku tím ale roste.

„Člověk by měl mít hard skills, ale zároveň umět chápat souvislosti, komunikovat a obhájit názor,“ říká. Právě schopnost rozhodovat se v nejednoznačných situacích, pracovat s kontextem a nést odpovědnost zůstává doménou lidí.

„Neměli bychom se bát, ale učit se s umělou inteligencí pracovat,“ uzavírá. „Pokud ji použijeme správně, může být velmi dobrým pomocníkem. Ne náhradou za lidské rozhodování, ale jeho podporou.“